Česko stojí před okamžikem, kdy bude nejpočetnější generace potřebovat péči, ale systém, který by ji unesl, jsme nikdy nepostavili.
Existují krize, které se rozlévají pomalu. Nemají tiskovky, nemají emotivní obrázky, nedají se vtěsnat do chytlavých grafů. Jsou tiché, nenápadné – a o to nebezpečnější. Jednou z nich je kolaps péče, který už dnes probíhá v pozvolných náznacích. A ten zásadní bod zlomu se blíží: stárnutí Husákových dětí. Husákovy děti tvoří třetí nejsilnější generaci v moderních českých dějinách, přičemž nejvíce dětí se rodilo po vzniku státu a pak v poválečném období. Z toho je zřejmé, že je to poslední ze silných generací, která je ještě ekonomicky aktivní – respektive na živu.
Rozpad rodin, osamělost a rostoucí počet single domácností znamenají, že ve stáří se mnoho lidí nebude mít na koho obrátit.
Tato generace, narozená přibližně mezi lety 1970–82, dnes drží stát nad vodou. Jsou to policisté, sociální pracovníci, zdravotní sestry, učitelé, hasiči, lidé ve středním managementu i ti, kdo se starají o své rodiče a zároveň ještě o své děti. Jsou to ti, kdo táhnou ekonomiku i veřejné služby. Ale za deset či dvacet let se ocitnou na opačné straně rovnice a budou to oni, kdo bude potřebovat péči. A právě tady se ukazuje obrovská krátkozrakost české politiky.
Mýtus rodiny, která neexistuje
Demografické křivky nejsou názor. Přibližně 1,5 milionu lidí vstoupí v příštích dvou dekádách do věku, kdy chronické nemoci, doprovodné potíže a ztráta soběstačnosti nejsou výjimkou, ale statistickou jistotou. Jenže Česká republika mezitím žije v iluzi, že se o lidi „nějak postará rodina“. Problém je, že tenhle někdo už neexistuje. Rodiny jsou menší, často jde o jedináčky. Rozvody jsou běžné, rodiče a děti žijí stovky kilometrů od sebe. Ženy, na kterých péče historicky stála, dnes pracují na plný úvazek – a mnohé žijí samy. Mladší generace se potýká s bytovou chudobou, prekarizací a nejistotou. Péče se prostě nemá o koho opřít.
Domácí péče už dnes často odmítá nové klienty, protože nemá personál, který by ji zvládl poskytovat. Pobytové sociální služby mají čekací lhůty v řádu měsíců až let, a to i v situacích, kdy rodina péči nezvládá. Rodinní pečující kolabují vyčerpáním – a přesto nemají nárok na skutečnou oporu systému. Zdravotní sestry odcházejí z profese v rekordních počtech, sociální služby žijí od projektu k projektu a terénní pracovníci dostávají mzdy, které spíš připomínají brigádu než kvalifikovanou práci. A obce? Ty často odmítají stavět chráněné nebo dostupné bydlení, protože se bojí „problémových“ obyvatel. A tohle všechno se děje předtím, než demografická vlna vůbec narazí.
foto je ilustrativní, zdroj Canva
Husákovy děti vstoupí do stáří v úplně jiných podmínkách než jejich rodiče. Mají menší rodiny, často vychovaly jedináčky, kteří nebudou mít s kým péči o rodiče sdílet. Rozpad rodin, osamělost a rostoucí počet single domácností znamenají, že ve stáří se mnoho lidí nebude mít na koho obrátit. Do toho přichází bytová krize. Velká část této generace zestárne v malých bytech bez výtahů, často v zanedbaném stavu, kde je poskytování péče téměř nemožné. A i když lidé žijí déle než kdy dřív, žijí také déle s nemocemi a chronickými potížemi, které vyžadují mnohem intenzivnější podporu. Paradoxem je, že dnešní děti budou často muset pečovat o své rodiče v době, kdy se samy teprve budou snažit ekonomicky postavit na vlastní nohy. Rodina, jak o ní politici stále uvažují, už v této podobě jednoduše neexistuje.
Péče je infrastruktura
Český stát se stále tváří, jako by péče byla domácí, soukromá, tichá a hlavně ženská záležitost. Jenže tahle představa je mimo realitu. Péče není romantická ani automatická. Je to fyzicky náročná, časově a psychicky zdrcujícím způsobem vyčerpávající práce, která vyžaduje odbornost a podporu.
foto je ilustrativní, zdroj Canva
Pokud to bereme vážně, pak péče není privátní rodinná záležitost – je to infrastruktura, stejně důležitá jako dálnice, energetika nebo zdravotnictví. A podle toho se s ní musí zacházet. Potřebujeme masivní rozvoj terénních služeb, dostupné komunitní formy bydlení, spravedlivě placené pečující profese, úlevy pro rodiny i jednotlivce, a hlavně skutečné propojení zdravotní a sociální sféry. Digitalizace má být pomocníkem, ne holí proti slabým. A politická reprezentace musí mít odvahu říct, že péče není břemeno – je to základ stability společnosti.
Systém péče nelze vybudovat během dvou let. Vyžaduje desetiletí soustředěné práce. A každá vláda, která problém odsouvá, jen přesouvá jeho tíhu na generaci, která ji už neunese.
Husákovy děti zestárnou všechny najednou. To není spekulace, to je biologie demografie.
Až přijde jejich čas, nebudeme testováni z toho, jak jsme připravili superdávku, kolik jsme postavili kilometrů dálnic nebo jak jsme si vedli v kulturních válkách. Budeme testováni z něčeho mnohem prostšího, zda jsme se dokázali postarat o lidi, kteří celý život drželi tuhle zemi pohromadě. Ne proto, že si to zasloužili. Ne proto, že je to hezké. Ale proto, že jednou to budeme potřebovat všichni. Až zestárnou Husákovy děti, nebude to jen jejich zkouška. Bude to zkouška naší civilizovanosti.
Rad Bandit
Autor je sociální pracovník.